Brno – město hudby, 15. dubna 2019
Koncert s podtitulem Nova et Vetera zahájil na Květnou neděli 28. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby s tématem Ceremonie/Je dobré slavit Pána. Kromě gregoriánského chorálu svatého týdne v podání tělesa Schola Gregoriana Pragensis, který včerejší koncert zahájil, zazněla světová premiéra skladby So Shall He Descend estonského autora Toiva Tuleva v provedení sopranistky Ivany Rusko, mezzosopranistky Bettiny Schneebeli, tenoristy Jaroslava Březiny, barytonisty Jiřího Hájka, sboristek Anety Bendové Podracké, Jany Vondrů a Pavly Radostové, sboru Ars Brunensis pod vedením sbormistra Dana Kalouska a Filharmonie Brno pod taktovkou šéfdirigenta orchestru Denise Russella Daviese. Dílo vzniklo na objednávku festivalu a přímo na míru katedrále svatého Petra a Pavla.
Ačkoliv je brněnská katedrála svatých Petra a Pavla bezpochyby impozantní dominantou města, nelze přehlédnout její charakteristické akustické dispozice a indispozice. Táhnoucí se dozvuk je sice milostivý k chorálním zpěvům, velkým orchestrálním dílům však hrozí, že jemné nuance instrumentace stejně jako celé melodické úseky zaniknou v nesrozumitelné hradbě zvuku. Je chvályhodné, že organizátoři Velikonočního festivalu duchovní hudby na tuto problematickou provozovací praxi pamatovali a snažili se katedrále i posluchačům vyjít vstříc. Gregoriánský chorál, který zazněl v podání Scholy Gregoriany Pragensispod vedením Davida Ebena, je zde totiž jako doma. A se záměrem naplno využít akustický potenciál katedrály oslovil festival estonského skladatele Toiva Tuleva, který chrám několikrát navštívil pro hlubší pochopení jeho akustických možností. Dramaturgie tak proti sobě postavila nejstarší, stále aktivní vrstvu křesťanské hudební tradice a premiéru duchovní skladby promlouvající k posluchačům současným hudebním jazykem.
Gregoriánský chorál do katedrály na Petrově nepochybně patří – dlouhý dozvuk zde nepůsobí jako rušivý element, který by slil hlasy zpěváků do nesrozumitelné masy, ale naopak pomáhá propojit jednotlivé melodie do pokojného souznění s meditativním vyzněním. Schola Gregoriana Pragensis byla schopna naplnit celý prostor katedrály, aniž by ztratila cokoliv ze své srozumitelnosti nebo svého pokojného hudebního a duchovního kontextu. Přestože by se mohlo zdát, že pouhý gregoriánský chorál nemůže dosahovat pestrosti jiných hudebních žánrů a stylů, výběrem rozdílných liturgický prvků se ansámblu podařilo udržet si jedinečnost každé skladby, a to nejen v ryze chorálním kontextu.
Zatímco u gregoriánského chorálu se dalo předpokládat, že prostory katedrály svatého Petra a Pavla nebudou klást pomyslný odpor, premiérovaná skladba Toiva Tuleva byla díky okolnostem svého vzniku terčem pozornosti. Vzhledem k důkladnému studiu akustiky chrámu se dala předpokládat výraznější práce s prostorem a instrumentací, která by vyšla vstříc svérázné akustice kostela. Bylo pro mne překvapením, že až na drobnou výjimku nastoupili všichni interpreti do přední části chrámu jako na každém jiném koncertě a žádní zpěváci nebo instrumentalisté nevystoupili na zdejší kůr. Tulev svůj boj s dlouhým dozvukem válčil na jiném poli – valná většina skladby zaznívala v asketické instrumentaci sestávající z pouhých několika nástrojů hrajících společně. Samotné sólové vstupy jednotlivých nástrojů tak neměly žádný výraznější problém. Tempo bylo uměřené a žádné rychlejší pasáže se ve skladbě v podstatě neobjevovaly. Z hlediska srozumitelnosti zahájil skladatel své dílo relativně povedeně – sólové nástroje byly doprovázeny dlouhou basovou prodlevou a rytmická stránka skladby respektovala možnosti chrámu. S postupem díla se však objevily prazvláštní instrumentační kroky, které srozumitelnost hlasů přinejmenším rozmazaly. Do zpěvu sboru občas zaznívaly zdivočelé dechové nástroje, které se nešťastně pohybovaly v podobném rejstříku jako zpěvní hlasy, což mělo za následek sníženou melodickou i rytmickou čitelnost. Podobně problematické úseky se vyskytovaly také při zpěvu sólistů, který vlivem instrumentace částečně zanikal, což byl problém především tenoristy Jaroslava Březiny a barytonisty Jiřího Hájka. Potemnělá a místy operní barva hlasu mezzosopranistky Bettiny Schneebeli by také vynikla mnohem lépe v jiném kontextu. Sopranistka Ivana Rusko byla díky přirozené průraznosti sopránových částí tohoto nešvaru uchráněna. Problém dichotomie a nespojitosti zpěvní a instrumentální složky vystrkoval růžky sice jen občas, ale logicky v neprospěch skladby. Nástupy sboru Ars Brunensis mohly být přesnější, přesto byla v tomhle ohledu akustika paradoxně ku prospěchu věci. Samotné provedení Filharmonie Brno nebylo špatné, přesto by dirigent Denis Russell Davies mohl přidat na pestrosti dynamické složky, větší rozdílnost by dílu pomohla. V tomto nastudování působila zvolna se linoucí hudba oproštěná o dynamické a rytmické zvraty jako Wagner na anesteticích. Bylo by rozhodně zajímavé zjistit, jak by skladba obstála v jiném chrámu a zda jsou její problematická místa vinou skladatele nebo akustiky brněnského sakrálního prostoru.
Zahajovací koncert 28. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby vedle sebe postavil dva zcela odlišné světy – ten první do katedrály na Petrově právoplatně patří, ten druhý si v ní stále hledá své místo. Jsou to nepochybně kroky správným směrem a je třeba pochválit dramaturgii za snahu nabídnout na Petrově skladbu, která by naplno využila zdejší prostory. Přesto bude nejspíš ještě chvíli trvat, než se nová hudba v brněnské katedrále nadobro zabydlí.
