Ejhle, člověk! Symfonie pro sólové housle

Klasika plus, 17. dubna 2019

„Emmert neskutečně technicky náročné sedmdesátiminutové dílo dokončil 31. května 2005 a již 9. června stejného roku Paľa kompozici provedl.“

„Klíčová je práce s kontrasty: expresivní lidská výpověď a introvertní pokorná emoce. Podobný postup zvolil Messiaen v Kvartetu na konec času.“

„Na závěr svítila v lodi kostela jen jedna svíčka na oltáři a Paľův tablet.“

Letošní 28. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, který pořádá Filharmonie Brno v dramaturgii Vladimíra Maňase, nabídl posluchačům v úterý 16. dubna mimořádný hudební zážitek. Bylo jím provedení skladby Ecce homo brněnského hudebního skladatele Františka Emmerta v podání slovenského houslisty Milana Paľy. Více než hodinová kompozice pro sólové housle zazněla v pomalu se stmívajícím chrámovém prostoru jako extrémně koncipované, bezprecedentní hudební poselství. Osobní svědectví o koncertě zachytil pro KlasikuPlus brněnský violoncellista Štěpán Filípek.

František Gregor Emmert (1940-2015) se narodil v Teplicích. Studoval nejprve na Pražské konzervatoři klavír u Lva Esche a kompozici u Jaroslava Řídkého. Později pokračoval ve studiích skladby na brněnské Janáčkově akademii múzických umění u Jana Kapra Miloslava Ištvana. V Brně nakonec setrval po zbytek svého života a stal se, rovněž na JAMU, profesorem kompozice. Ve své rané tvorbě byl v 60. a 70. letech 20. století silně ovlivněn východisky západoevropské „Nové hudby“. Od konce 70. let je pak v jeho díle patrný charakteristický kompoziční styl, jež by se s trochou nadsázky dal označit jako hudební post-moderna.

Pro Emmertovu tvorbu jsou typické silné obsahové náměty, zejména křesťanská mystika, některé myšlenky východních náboženství, poezie, literatury, historických událostí a v neposlední řadě inspirace interprety a vlastními studenty, které miloval a podporoval. Díky své kompoziční technice a přirozené kreativitě si mohl dovolit bez problémů kombinovat prvky Staré hudby, Nové hudby, popu, lidových motivů, přírodních zvuků i jiných zdrojů. V instrumentální hudbě bez problémů a s lehkostí používal rozšířených technik i klasických virtuózních prostředků.

Jedním z interpretů, který byl pro Františka Emmerta inspirací i přítelem, je slovenský houslista Milan Paľa (autor pro něj zkomponoval mnoho skladeb včetně houslového a violového koncertu). Interpret napsání celovečerní sólové kompozice inicioval na samém závěru svých studií, roku 2005. Emmert neskutečně technicky náročné, sedmdesátiminutové dílo dokončil 31. 5. a již 9. června stejného roku Paľa kompozici provedl na koncertě v Červeném kostele v Brně. Skladba samotná má, jak již bylo řečeno, název Ecce homo (případně ve slovenštině „Ajhla, človek!“) a odkazuje k výroku Piláta Pontského k Židům, ukazujícího na zbičovaného Ježíše s trnovou korunou (v Janově evangeliu v 19. kapitole ve verších 5 až 6).

Zároveň nese dílo podtitul „Symfonie pro sólové housle“ – a je pravdou, že sazbou a tektonickou výstavbou tohle označení snese. Makroforma je rozčleněna do 21 částí ve třech rozsáhlejších oddílech (I. Drama; II. Doloroso, dolente, pietosamente; III. Impetuosamente-strenatamente), na první poslech však působí jako jeden velký zvukový obraz. Prostředkem k docílení plasticity kompozice a udržení tahu je zde pro Emmerta klíčová práce s kontrasty – vnímal jsem dvě hlavní polohy: jednak expresivní lidskou výpověď a proti tomu introvertní pokornou emoci (koneckonců podobný postup zvolil Olivier Messiaen při výstavbě svého Kvartetu na konec času).

Aby skladba fungovala, jak má, je potřeba správného interpreta – a tím Milan Paľa je. Intenzita výkonu od první do poslední minuty brala dech, houslistovi se opravdu podařilo navodit časovou relativitu – kdyby se nesetmělo a v kostele sv. Josefa nezačala být zima, tak by těžko kdo uvěřil, že uběhlo již sedmdesát minut. Vynikající byly v Paľově podání především tiché, klidnější pasáže, jeho pianissima je radost poslouchat. Pokud bylo možné při poslechu pociťovat či zažívat, jak bylo uvedeno v textu koncertního programu, „kontemplaci“ (v tomto případě možno chápat význam slova jako „meditace“ či „mimořádná vidění mystiků“), bylo to právě v těchto místech. V expresivních částech mně přišlo, že interpret místy poněkud válcoval samotnou hudbu svým výrazem, nicméně v takto koncipované kompozici tento fakt spíše pomáhal k vykreslení kontrastních emocí.

Celkový dojem z koncertu také pozitivně podtrhl interpretův zřejmě záměrný efekt s přirozeným stmíváním prostoru bez jakéhokoliv osvětlení, kdy na závěr svítila v lodi kostela jen jedna svíčka na oltáři a Paľův tablet. Potěšující bylo, že takhle náročnou skladbu publikum přijalo bouřlivým potleskem a zaplněný kostel sv. Josefa aplaudoval vestoje, což si unikátní kompozice, kterou Ecce homo bezesporu je, zaslouží vrchovatě.

Velikonoční festival duchovní hudby pokračuje až do 28. dubna ještě dalšími pěti koncerty, z nichž mě výrazně zaujaly programem například ten 19. 4. „Světlo beze stínu, pramen pokoje“, na kterém budou posluchači moci slyšet spojené sbory Vox Iuvenalis, Kantiléna, Láska opravdivá a Pěvecký sbor Masarykovy univerzity ve výrazově silném Koncertu pro sbor Alfreda Schnittkeho… A nebo závěrečný festivalový koncert, na němž Czech Ensemble Baroque provede Velikonoční oratorium Johanna Sebastiana Bacha.

Přiznám se, že navštívit koncert a napsat reflexi pro mě bylo potěšením, a to hned ze dvou důvodů – prvním z nich je dlouholeté přátelství s Milanem Paľou, kolegou ze souboru Miloslav Ištvan Quartett, jehož interpretační činnost a pracovitost coby houslisty je obdivuhodná. Druhým a možná ještě důležitějším důvodem je má vnitřní potřeba napomoci popularizaci odkazu Františka Emmerta, autora, jehož dílo oplývá neobvyklou silou, a které si svou cestu k posluchačům přes svou lidskost, nebo možná právě pro ni, stále ještě hledá. Ecce homo… František Emmert.

© Filharmonie Brno | všechna práva vyhrazena

Top