Houslová modlitba na Velikonočním festivalu duchovní hudby

Brno – město hudby, 17. dubna 2019

Kostel svatého Josefa se včera stal místem soukromých výpovědí skladatele Františka Gregora Emmerta a houslisty Milana Paľy. V pozvolna se stmívajících prostorách chrámu zazněla skladba Ecce Homo, symfonie pro sólové housle.

Komorní tvorbě je mnohými připisován takřka přímý vliv na duši. Zatímco orchestrální tvorba je schopna uchvátit posluchače mírou rozličných barevných odstínů a v některých případech i záměrnou pompou, komorní hudba často volí intimnější a subtilnější prostředky ke komunikaci se svým posluchačem. Což samozřejmě neznamená rezignaci na dramatické změny a expresivní výpověď, v mnoha případech je tomu právě naopak. Emmertova skladba Ecce Homo v tom nejlepším slova smyslu přestavuje bez příkras zobrazené hrůzy i krásy lidské duše a v pokoře se obrací k vyšším věcem, než je člověk sám. Z formálního hlediska sestává dílo z mnoha kratších a na sebe přímo navazujících a často zcela odlišných ploch. Zdánlivě lyrická a kontemplativní část není uchráněna od náhlých zvratů a zuřivých výbojů lidské bezmoci. Tato koncepce klade obrovské nároky na interpreta, který musí dostát nejen technickým aspektům díla, ale především musí pochopit autorův záměr a nalézt v sobě emoční oporu pro mnohá, často náhlá a protichůdná hudební sdělení.

Houslista Milan Paľa má se soudobou hudbou i skladbami Františka Gregora Emmerta více než bohaté zkušenosti a jeho charakteristický interpretační styl dokáže vynést na povrch i ty nejjemnější odstíny hudebního přediva. Nejinak tomu bylo i v případě skladby Ecce Hom. Paľa s technickou bravurou a samozřejmostí předvedl drásající zářezy smyčce, bezchybně artikulovanou dynamiku, intonačně čisté a stabilní flažolety, srozumitelné běhy, ve kterých jasně zazněl každý tón. Z mého osobního pohledu pak byly nejpozoruhodnější především lyrické pasáže, ve kterých Paľovo uchopení takřka dojímalo. Nešlo také přeslechnout, že z hlediska interpretace má houslista jasno, které pasáže vyžadují spíše tradičnější a umírněnější hru a které volají po svírající expresivitě. Pokud například zněly posluchačsky přívětivé sekvence vycházející z barokní estetiky, interpretoval je Paľa s pokornou vroucností. Tam, kde se naopak vzmáhaly drásavé výboje Emmertovy hudby, dal interpret vyniknout přirozené expresivitě skladby. Milou okolností bylo postupně se tvořící šero, které se do neosvětleného chrámu vkrádalo zvenčí a které prohlubovalo pocit sestupu do lidského nitra ztrápeného příkořími.

Koncert na Šedivé úterý byl náročnou, ale očišťující vnitřní cestou, která však kromě přímé konfrontace s vlastními démony nabízela osobní vykoupení a pokorné odevzdání se. To vše bylo korunované interpretační bezchybností houslisty. Večer také potvrdil, že skladby Františka Gregora Emmerta mají své právoplatné místo v koncertních sálech, síních, kostelích a vůbec všude, kde budou posluchači ochotni naslouchat jeho upřímné hudební a lidské výpovědi.

© Filharmonie Brno | všechna práva vyhrazena

Top