Klasika plus, 15. dubna 2019
„Skladba je přímo zacílena na Květnou neděli, ale tím, jak integruje text básně Chalíla Džibrán, je její vyznění složitější.“
„Právě tam lidé v mých představách oslavovali později ukřižování. Tančilo se tam… Taková afterparty…“
„Tulevova skladba je výrazově vypjatá. Naléhavá, důrazná. Hodně využívá vysoké rejstříky hlasů i nástrojů, má vyhraněný abstraktní styl.“
Ambiciózní zahájení… Velikonoční festival duchovní hudby by mohl začít jakkoli jinak. Tradičněji. Konvenčněji. Třeba Dvořákovou kantátou Stabat mater. Ale Filharmonie Brno, která dvoutýdenní akci pořádá, má pověst zdravě odvážného inovátora, zvláště nyní s šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem. A tak festival začíná světovou premiérou. Autorem objednané skladby je Toivo Tulev, v současné estonské hudbě nepřehlédnutelná a nepřeslechnutelná osobnost.
Je neděle podvečer, Květná neděle, týden před velikonočními svátky. Kolem katedrály v Brně na Petrově je mnohem rušněji než jindy – pomalu se schází publikum, ale už dřív tu byli členové orchestru a zpěváci, v kostele měli odpoledne generálku na koncert. Parkují tu také auta rozhlasu a televize. A Toivo Tulev i pan šéfdirigent stojí zrovna před kamerou, podařilo se dostat do vysílání živý vstup ke koncertu.
„Zaznělo tady dříve už několik mých skladeb, ale nikdy jsem u toho nebyl,“ říká o chvíli později, to už v rozhovoru pro portál KlasikaPlus, autor. Loni mu bylo šedesát. Hovoří tiše, skoro nesměle, na první pohled introvert. Jak se později ukáže, jeho hudba ale tak nesmělá není. „Dramaturg festivalu Vladimír Maňas mě oslovil a posunul to celé dál… Většinou se snažím navštívit místo, pro které píšu, ještě před začátkem komponování skladby. A také mít kontakt s hudebníky. Loni na podzim jsem tedy jel do Brna.“
Pro Velikonoční festival duchovní hudby vznikla skladba s názvem So Shall He Descend (Tak sestoupí). Toivo Tulev ji koncipoval pro konkrétní interprety a pro daný prostor. Napsal dílo pro velký orchestr s bicími, pro sbor a sólisty, ale interpretační aparát je rozdělen na menší celky. Podobně jako v barokní hudbě, jak skladatel upozorňuje, je především přítomna ještě druhá menší skupina – concertino. „Někdy možná přeháním nároky na interprety, a tak je asi dobře, že je tu sólová skupina, která obstará předpokládanou virtuózní práci,“ usmívá se poprvé. Měl zřejmě v úmyslu využít prostor ještě víc, rozmístit v něm hudebníky ještě do větší šíře, ale akustika to nakonec nedovolila
Název skladby nepochází z Nového zákona, netýká se Spasitelova předpokládaného příchodu na konci časů, jak by se mohlo zdát, ale směřuje ke třem významům – k sestoupení Ducha svatého na Jeho národ, k Ježíšovu sestupu do Jeruzaléma a také k připomínce toho, že jsme potomci těch, kteří jásali, když viděli, jak se blíží k městu, a zanedlouho potom požadovali jeho smrt… „Vycházím z textu z knihy proroka Izajáše,“ vysvětluje skladatel na konkrétně cílený dotaz. „Skladba není určena jen obecně pro velikonoční dobu – je přímo zacílena na Květnou neděli, ale tím, jak integruje vedle biblického textu i text básně Chalíla Džibrána o lásce, která sestupuje ke kořenům a otřásá jimi, tak je vyznění složitější. A titul skladby je koncipován s důrazem na slovo ´sestoupil´, protože z Olivetské hory do Jeruzaléma je to dolů,“ usmívá se autor podruhé.
Jeho zázemí je katolické. „Ale moderně katolické,“ zdůrazňuje o chvíli později. A hudební zázemí s tím souvisí – Toivo Tulev se věnuje převážně duchovní hudbě, má evidentně sklon vyhledávat a nacházet mystiku. Jeho hudební vyjadřování bývá označováno za neoexpresionistické. Určitě ho ovlivnilo studium elektroakustické hudby, ale ještě víc současná hudba pobaltských zemí. Zpíval také se scholou. „O liturgii vím dost, také jsem vyučoval gregoriánský chorál,“ podotýká. Byl učitelem kompozice na Estonské hudební akademii a zakladatelem a uměleckým vedoucím liturgického souboru Scandicus.
„Skladba končí až tanečně, šťastně. Než se dostal do bran Jeruzaléma, musel Ježíš – podle Bible – překonat po mostě údolí, do kterého se běžně nechodilo. A právě tam lidé v mých představách oslavovali později ukřižování. Viděl jsem v duchu partituru filmové hudby. Velmi neduchovní. Na velmi neduchovním místě. Tančilo se tam… Taková ´afterparty´…“ Toivo Tulev se potřetí plaše usmívá.
Festival má letos podtitul Ceremonie / Je dobré slavit Pána. V tomto kontextu dostává Tulevova hudba docela moderní, postmoderní náboj. K jejímu provedení se už za chvíli sejdou spolu s brněnskou filharmonií sbor Ars Brunensis a pěvci Ivana Rusko, Bettina Schneebeli, Jaroslav Březina a Jiří Hájek. Skladbu nastudoval šéfdirigent Dennis Russell Davies.
„Jeho nahrávky jsem sledoval od svých mladých let. Také Filharmonii Brno jsem znal už z černých desek Supraphonu,“ vypráví Tulev. Včetně Janáčka? „Ano. I když si vlastně nejsem jist, jestli zrovna Janáčkovu Glagolskou mši jsem měl na LP deskách s ní, možná to byl jiný český orchestr… Každopádně nějaký kontakt do Brna jsem vlastně měl.“ A rýsuje se po brněnské premiéře další provedení nového díla? „Zatím ne. Snad někdy v budoucnu…,“ usmívá se skladatel nejistě, už počtvrté.
Otázka na Arvo Pärta nemůže nepadnout. Je potřeba se s ním poměřovat? Vrhá dlouhý stín? „Je všude. Existuje u nás i Mezinárodní centrum Arvo Pärta, jeho součástí je koncertní síň, ne velká, ale vhodná i pro komorní orchestry. Vodí tam i zahraniční osobnosti… Takže ano, Arvo Pärt vrhá svého druhu stín. Je autorem, u kterého jsou prostředky na propagaci. Poměřovat se s ním, to ani nejde. Je to světově proslulá osobnost, jak bych se s ním mohl poměřovat? Já vlastně ani nehledám takový druh ocenění, jakého se dostává jemu. A asi bych nepsal meditativní hudbu. V hudbě potřebuji intelektuální aktivitu. Potřebuji, aby u toho byl i mozek. Rozumíte mi, že.“ Toivo Tulev se usmívá. Trochu tázavě. Popáté.
Koncert začíná. Při tomto večeru účinkuje také Schola Gregoriana Pragensis. Přicházejí, už se zpěvem, ve svých charakteristických bílých hábitech chrámovou lodí, David Eben nezaměnitelně ornamentálním způsobem diriguje, pravou rukou ukazuje podrobný průběh melismat. Dojdou dopředu a zpívají pak už s presbytářem za zády. Patří jim první víc než půlhodina programu. Vybrali s ohledem na texty velikonoční zpěvy – litanie, lamentace, pašije, improperia. Gregoriánský chorál nekonečně plyne v posvátném klidu, v určeném rozpětí, vzruchy se odehrávají v drobných odstínech. Velký kontrast k Tulevově skladbě, která pak přichází na řadu. Třebaže i ona o gregoriánském chorálu v útržcích melodií chvílemi trochu ví, je v převažujícím dojmu výrazově vypjatá. Naléhavá, důrazná. Hodně využívá vysoké rejstříky hlasů i nástrojů, má vyhraněný abstraktní styl, neilustrující text. Tomu stejně není v chrámové akustice rozumět. Je to skladba svým způsobem docela racionální. Ani ta slíbená roztančenost závěru není tak prvoplánová a zřejmá. A stará francouzská melodie se slovy o Avignonském mostě zaznívá jen úplně kratičce, v tichoučkém sólu, které skladbu příkře uzavírá.
Je po koncertě, ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová vstupuje ještě do potlesku a před přítomným publikem děkuje účinkujícím i autorovi – a gratuluje vitálnímu panu šéfdirigentovi, který si poradil se složitou partiturou zcela profesionálně, ostatně soudobých skladeb premiéroval už nepočítaně. Gratuluje mu k jubileu. Narodil se v Toledu ve státě Ohio v USA. V úterý to bude přesně pětasedmdesát let.
