Opera plus, 21. dubna 2019
Brněnský Velikonoční festival se dostal do svatého týdne a přes Byzantské pašije a sólové housle Milana Paĺy, které zněly v komorním prostředí kostela sv. Josefa, až k temným hodinkám – Tenebrae. Ty přijal jezuitský kostel Nanebevzetí Panny Marie, kde dostaly jak příležitost nové varhany, které geniálně rozezněl švédský varhaník Hans-Ola Ericsson. Druhý den zaznělo Oratorium na Velký pátek Josefa Schreiera. Závěrečnou fází smutečního období byl Koncert pro sbor Alfreda Schnittkeho.
Na Velký pátek, 19. dubna 2019, se před Jezuitským kostelem shromažďovaly davy převážně mladých lidí. Tak velký zájem snad ještě kostel nezažil. To byl velkým překvapením zejména pro pořadatele, kteří proto rychle nosili další a další skládací židle, aby vyhověli narůstajícímu publiku. Na temné hodinky Tenebrae se totiž vstupenky neprodávaly a velký zájem byl překvapením pro všechny. Při pohledu k varhanní empoře však bylo hned jasné, proč tomu tak je. Kůr prožíval zatěžkávací zkoušku, tísnilo se na něm téměř sto účinkujících, členů hned několika sborů.
Smíšený pěvecký sbor VUT Vox Iuvenalis, smíšený sbor Kantiléna, Pěvecký sbor Masarykovy univerzity a mužský pěvecký sbor při Ústavu hudební vědy FF MU s názvem Láska opravdivá. Nejsou to zdaleka všechny pěvecké sbory, které v Brně působí, ale i takto to byla síla, která opanovala zvukově prostor kostela. Samotná skutečnost, že se zpívalo z kůru a byla tedy využita přirozená akustika kostela, zaručilo kvalitní výsledek. A byla to především práce sbormistra Jana Oceteka, který ve spolupráci se sbormistrem Janem Špačkem dali dohromady obdivuhodný večer.
Projekt měl tajuplný název, Světlo beze stínu, pramen pokoje a skrýval se za ním Koncert pro sbor a´cappella na text z knihy nářků Řehoře z Nareku, na text v ruštině. Text, velmi sofistikovaný a niterný, upřímný a prodchnutý zbožností, byl sice otištěn v programu, ale nápad, aby byl před každou částí, která měla zaznít, recitován, byl spásný, neboť v chrámu bylo jen sporé světlo a písmena skromná. V podání herce Lukáše Riegera zněl text velmi sugestivně, přesto pokorně a herec mu dal díky příjemnému barytonovému témbru svého hlasu přirozenost, přesvědčivost a klid a mnozí se domnívali, že šlo o projev duchovního.
Alfred Schnittke je osobnost s mnohostranným duchovním ukotvením, které je dáno jeho původem i dobou 20. století, ve které žil a tvořil (1934 – 1998). Matka Němka z Povolží, otec Žid z Frankfurtu nad Mohanem, syn žil v sovětském Rusku a byl ovlivněn pravoslavím. V roce 1983 ve Vídni přestoupil na katolickou víru. Tato duchovní a kulturní směs vytvořila ze skladatele svéráznou postavu s osobitým výrazem. V Koncertu pro sbor se však cele obrací k dědictví pravoslaví a jeho sborového zpěvu, niterného, až extatického, monotónního a přesto dramatizujícího, ukotveného v harmoniích, které se v dramatických vrcholech rozpouští v disonancích, aby se přes průtahy zase dostaly do uklidnění v harmonických souzvucích.
Ve čtyřech částech díla s počátečními slovy 1. Ó Pane a stvořiteli všeho, 2. Sepsal jsem tyto písně, 3. Všem těm, kdo proniknou do podstaty slov a 4. Tuto práci, kterou jsem započal s nadějí, se sborům podařilo skvěle navodit atmosféru pravoslaví, zejména byly pečlivě vypracovány části pro mužské hlasy, které byly měkké, široce barevně rozevřené, intonačně čisté, schopné širokých dynamických oblouků. Přesto, že chyběly hluboké basy profondo, duši ruských sborů se podařilo vyvolat. Dámská část sboru měla rovněž detailně vypracovanou dynamiku a barevnost, i když soprány šly na samou hranici svých možností a občas byly jejich vysoké polohy ostřejší, jejich piana a následná dynamická šíře byly pečlivě vypracované a dechově zvládnuté. Ocenit je nutno spolupráci sopranistky Lenky Cafourkové – Ďuricové, jejíž souznění se sborem přerůstalo do sólových koloratur, zářících nad sborem, aby se následně opět ukázněně zařadily do celkového zvuku. Šíře a barevnost souzvuku lidských hlasů přesvědčovaly, že lidský hlas je nástrojem, který dokáže být nejpůsobivějším ze všech. Ocenit je nutno také intonační jistotu po celou dobu díla, které bylo provedeno a cappella, bez možnosti se kdekoli konfrontovat. Velkopáteční večer se stal tak přirozeným vrcholem první části velikonočního času, který se halil do smutku z ukřižování Ježíše.
